Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV - Svět lva, Kraj nekonečných lesů, Torederma - Usmerunu
27. 11. 2009
3
8
2561
Autor
Gerrhen
Ať už pravda zněla jakkoli, elfové, žijící tady odnepaměti, na ni nikdy ani nepomysleli. Jejich duše patřily lesu a on se o ně staral jako o své děti, od prvního do posledního nádechu. Pokud se někdy stalo, že elf umřel, jeho duše se vždy s novým tělem vrátila do lesa, ne sice vždy zpět do elfího těla, ale vždy mezi tyto stromy. Věděli to? Nevšímali si nepodstatného.
Lesem běžel mladý elf. Byl již dosti hluboko, aby mohl ubrat trochu ze své opatrnosti, ale neučinil to, přestože žádné nebezpečí nehrozilo. Našlapoval neslyšně jako vítr ve stínech stromů, jako by byl jejich součástí. Musel se co nejrychleji vrátit ke svému veliteli, s nímž právě sloužil na stráži. Doběhl k němu velice brzy, jak mu povinnost nakazovala.
„Od severozápadu k nám míří člověk,“ udýchaně ze sebe vysoukal, když stanul před mnohem starším elfem.
„Je ozbrojen?“
„Snad jen dřevěnou holí. Je sám.“
„Neměl by být nebezpečný. Nechejte ho projít podle obvyklých regulí.“
„Ovšem.“
Strážný se během půlhodiny vrátil zpět. Člověk, jehož před necelou hodinou spatřil, mohl mezitím urazit snad šest mil. Šel velmi rychle.
Za další dvě hodiny došel k hranici lesa a bez rozmýšlení vstoupil. Už po pár jeho krocích v nízkém lesním porostu si byl elf jistý, že má ten muž určený cíl, ale nemohl uvěřit, že by ho mohl v Torederma – Usmerunu najít. Jediná známá místa, kam stojí za tu námahu se vypravit, leží hluboko v lese.
Na člověka si počínal velice zkušeně při pohybu v lese, nepozorovaně prošel mezi prvními strážními stanovišti umístěných míli od sebe, ale to zatím elf přikládal náhodě. Elfové nemohou kontrolovat celý les, po okrajích jsou od sebe jejich věže vzdáleny i čtvrt dne, ale s ubývající vzdáleností od jejich města houstly a asi míli od okrajových budov nemohl nikdo proklouznout.
Muž jdoucí asi sto sáhů před ním se mu stále méně zamlouval. Mířil přesně k jejich městu, a co bylo nejhorší, i přes elfovu opatrnost nejspíš věděl, že ho sleduje.
Už zbývaly jen dvě míle od města, tedy míle k posledním strážním hranicím. Nepamatoval si, že by někdo došel až sem bez pomoci elfů za tak krátkou dobu. Většinou trvala cesta tvoru, který měl k nim namířeno, i tři dny bloudění. Tento to zvládl za necelé jedno odpoledne.
Dělilo ho pár kroků, než ho elfí stráž zastaví. Už za tím stromem. Vidí své druhy, jak skryti ve stínech korun stromů nasazují na tětivy šípy.
Jenže elfové vylézají ze svých úkrytů velmi brzy. A proč velitel troubí na svůj rok, kterým signalizuje nebezpečí? Vždyť muž prošel tak těsně kolem nich, že museli slyšet, vlastně i cítit jeho dech. Zmizel? Opravdu všichni volají, že zmizel? Vždyť on ho vidí, tak zřetelně jako všechny ostatní.
Zrychlil krok, aby se k návštěvníkovi dostal co nejblíže. Jestli je jediný, kdo ho vidí, musí toho využít, aby ostatní přivolal, jestli se chytá učinit něco špatného.
Minul první domy. Pro vojáky byl neviditelný, jen obyčejní obyvatelé ho viděli. Upínali na něj své překvapené pohledy, ale on je ignoroval. Nyní jako by neviděl muž elfy. Jedinou možnost, jak zjistit, co se v tu chvíli ve vesnici opravdu dělo, viděl v tom jít stále za ním. Možná si krátí cestu přes les skrz vesnici a nechce, aby ho zastavily stráže, ale proč se ukazuje obyčejným elfům?
Brzy si byl ale jist, že někoho hledá. Zatočil do postranní uličky a poté znovu do další. Šel lesem i vesnicí, jako by držel před sebou mapu, která mu přesně ukazovala, kde se nachází.
Potom se zastavil u chýše, v níž bydlela elfka, jíž znal jen od vidění. Netušil proč, ale už od mala měl nutkání se jí vyhýbat. Byla tak nádherná, že se bál na ni pohlédnout, aby jí nevzal kousek z její krásy. Vždy mu to připadalo směšné, ale dětské sny občas přetrvávají.
„No tak pojď,“ zavolal návštěvník. Nepochybně mluvil s ním, ulice byla úplně prázdná a ještě nezaklepal ani nevešel do chýše. „Doprovodil jsi mě až sem, nepůjdeš se mnou dál?“
„Bylo to mou povinností sledovat tě,“ řekl elf a opatrně se k němu rozešel.
„Musíme dovnitř. To je nyní tvá povinnost. Jestli půjdu sám, elfka bydlící uvnitř mě možná zakleje.“
„Raději zavolám stráž.“
„To není správná volba. Obviní tě, žes mě sem dovedl. Nemohou přijít před krále a přiznat se, že jsem jim proklouzl, hlavně když této hlídce velel jeho synovec. Raději obviní mladého elfa.“
„A když půjdu s tebou…“
„Všechno bude v pořádku, odejdu stejným způsobem, jako jsem přišel. Jen si tady vyřídím nějaké záležitosti. Dosti neodkladné, tak přestaň zdržovat.“
„Ale proč tam nejdeš sám?"
Muž si povzdechl. „Do těchto dveří je umístěn spící démon. Nejspíš ho nikdy neuvidíš. Jejich majitelka chce zabránit tomu, aby jimi prošel jiný tvor než elf, protože je to jediná rasa, které aspoň trochu důvěřuje. Půjdu-li sám, vzbudí se. Netvrdím, že by mne přemohl, ale nejspíš by nadělal příliš mnoho povyku. Už se, prosím, na nic neptej, stoupni si vedle mne a projdi těmi dveřmi zároveň se mnou.“
„Dobrá."
Opatrně vstoupili do jediné místnosti v chýši rozdělené na další tři části tenkými plátny. Ze všeho nejdříve na návštěvníky dýchla jakási svěžest, jako by vdechli do plic čistý vzduch po právě odešlé bouři. Možná to bylo způsobeno i celkovým vzhledem prostředí, celý vnitřek chýše se vyznačoval jakousi skrytou harmonií rozestavěním nábytku a myšlenek.
Pár sáhů od nich stála elfka s knihou v ruce, jako by ji právě sklapla a čekala, až vejdou. Zkoumavě si je prohlížela, ale bylo na ní znát, že oba již někde viděla a snažila se vybavit, kde to bylo. Nemluvila. Nechala je, ať prolomí ticho první.
„Má paní,“ řekl muž. „Dlouho jsem vás neviděl. Přesto mi to připadá jako včera.“
„Měla bych znát tvou tvář, ale jak pravíš, je to velmi dávno.“ Potom se otočila k elfovi. „Avšak ty by ses jistě hněval, kdybych tě naznala, Monleeme. Posaď se, vidím tomuto muži na očích, že se dlouho nezdrží. Mágové mají vždy naspěch.“
Znovu se podívala na muže, přestože si již byla jistá, kdo před ní stojí. „Zestárnul jsi, Saragore. Ale méně než je na lidi obvyklé“
„Za ta léta připsal čas každému na tváři vrásky, mě nevyjímaje. Vám, jak vidím, se ale ten otravný prevít vyhnul.“
„Věřím přírodě, ne živlům.“
Nerien se otočila a z nízkého stolku zvedla tác s třemi číšemi sladkého vína.
„Uvědomuji si, že nepřicházím v pravou chvíli, ale…“
„Ne, Saragore. Ty můžeš přijít v jakoukoliv dobu a vždy budeš mnou vítán. Elfové také časem zmoudří. V lidském světě se z tebe stala legenda. Elfové se nikdy o lidské hrdiny nezajímali, ale události dávno minulé se týkaly i jich.“
„Jsem poctěn, že na mne tak shlížíte. Jenže, proč mé kroky nevedly k paláci, ale do vesnice elfů, abych vás našel?
„I víla si dokáže najít nepřítele. Zvlášť, když v ní nic z víly nezůstalo. Můj syn, Derix, i muž, Heredim, jsou mrtvi. Jako všichni lidé zestárli. Magdaléna je velmi stará a šetří si paměť, zapomněla na své blízké. Její dcera, má také dceru, v mládí krásnou a roztomilou holčičku,“ Nerien se na chvíli odmlčela. Saragor spatřil na její tváři nenápadný stín smutku. “Říká se, že si povídá s duchem. Její matka z toho viní mne, tvrdí, že má magie způsobila rozdvojenou osobnost její dcery, které bych ani slovem neublížila. Nevím, Saragore, jak to opravdu je, postupem času, kdy se ze vzpomínek o válce stávaly legendy a z jejích osobností hrdinové, jsem zapomínala, jaké to je rozumět si s lidmi. Odešla jsem. Já jsem už mluvila dost. Nyní mi pověz, kde jsi byl celá ta léta?“
„Hlídal jsem duše na Louce odpočinků duší. Je to velmi zajímavé místo, schovává se tam mnoho duší, které dovedou s lidmi mluvit slovy i obrazy, ale časem jsem měl stále sžíravější pocit, že jsem sám. Většinou mi to nevadí, samotu obyčejně vyhledávám, ale tady to bylo jiné. Bylo to jako bych byl hodiny a hodiny mořen hladem u stolu prohýbající se tím nejlepším jídlem. Jednou jsem to nevydržel, vzal si své věci a odešel. Louka bude existovat stejně dobře se Strážcem jako bez něj. Nyní nemám cíl, co jsem měl učinit, to se již stalo, nevím, proč mě pustila, ale myslím si, že mne někdo hledá a já bych se měl nechat najít. Až se to stane, budu se snad moci vrátit.“
„Vrátit se?“ pousmála se Nerien. „Louka tě nepustila do světa aby sis odbyl svá dobrodružství a potom se s tebou mohla opět šťastně shledat jako když se vysloužilec vrací ke své ženě.
Elfka přistoupils blíž k Saragorovi a podívala se mu do očí. „Jsi jeden z nejmocnějších lidí tohoto světa a nic jsi nepochopil. Ona ti nedala milostivě na výběr, jestli odejít nebo zůstat. Ona tě vypudila. Kvůli tvému osudu.“
„Pořád nechápu.“
„To je sice mrzuté, ale jednou pochopíš. A teď, kdo tě může hledat? Nějaký démon?“
„To si nemyslím. Nevím, kdo to je, ale tuším, že mne nechce zabít, jen vehnat do podobné situace, v jaké jsem byl předtím, než jsem na Louku neodešel, a možná ještě horší, ale jen proto, že to znovu bude pro blaho živých tvorů, kteří si však příkoří, před nímž je mám chránit, ani neuvědomují.“
„Vyčerpávající věta,“ řekla uznale Nerien.
„Dohnala byste mne k ní, má paní. Nicméně, náznakem jste již mluvila o své pravnučce. Chtěl jsem ji vidět. I tak daleko, odkud jsem přišel, se štěbetá o její zručnosti v magii všech živlů.“
„Zanechala jí. Tvrdí, že magie jí vzala nejlepší přítelkyni.
„Jakou přítelkyni?“ zeptal se Saragor.
„Nevím," zakroutila hlavou Nerien a nálada jí znatelně poklesla. „Když jsem se jí ptala, s kým mluví, vždy mi odpověděla, že s nějakou dívkou, myslím, že ji nazývala Tarinusel. Povídala si s poslední dobou tak často, že nikoho jiného nepotřebovala. Ať to bylo skutečné nebo pouze nemoc, pohltilo ji to, začala mluvit se sochami, zrcadly, se vším, co mohlo mít tvář. Asi před půlrokem to ustalo. Je veselejší, ale jen když na svého \'přítele\' nemyslí. Už jsem zapomněla, kdy přesně jsem odešla. Někdy v té době jsem byla vyhnána, abych svou pravnučku znovu nezaklela.“
„Odpusťte. Nechtěl jsem vám otvírat staré rány na duši.
„Tuším, že jestli chci najít pravdu, měla jsem to říci právě tobě.“
„Mluvila jste s ní o tom? Jen žena dokáže rozumět ženě. Jen žena jí může pomoci v takové situaci.“
„Snažila jsem se, Saragore. Ale nikdo nedokáže nahlédnout dost hluboko do její duše, aby zjistil, co se opravdu uvnitř ní tak dlouho dělo. Nikdo. Ani já.“
„Zdědila po vás mnoho vlastností, má paní. A hlavně, pokud vezmeme v úvahu to rozumnější vysvětlení, samomluva není po tak dlouhé době vyléčitelná sama od sebe za jednu noc,“ poznamenal v úvahách Saragor. „Ale pokud je šťastnější, jak říkáte, bude lepší, když se do toho nebudu plést.“
„Doufala jsem, že to neřekneš.“
„Mám se zde ještě s někým setkat, musím jít. Jestli mi v hradu uvěří, že jsem tím, za koho se budu vydávat, zjistím jak se věci mají.“
„Ty si myslíš, že na tom může být trocha z pravdy?"
„To vám nepovím,“ řekl Saragor. Nechtěl to říct Nerien ne proto, že by to nevěděl. On věděl, že vymyšlený přítel nikdy neumírá, může být jen zapomenut, ale to nemá se smrtí nic společného. Potom se podíval na slunce, které již pomalu začalo padat k západu, a spěšně se otočil ke dveřím. „Jsem rád, že jsme se mohli setkat. Ale elfům raději neříkejte, že jsem tady byl.“
„Raději ne,“ usmála se Nerien. „Věřím, že se ještě uvidíme, než odcestuješ za svými záležitostmi. Svět se rozrostl.
„Nemířím daleko, jak jsem řekl, zatím jen do paláce. A abych vypadal věrohodněji, kdo nyní drží žezlo?“
„Derix druhý.“
8 názorů
Psala jsi "Ty si myslíš, že na TOM může být trochu pravdy...?" Takže otázka spíš měla znít "Na ČEM může být trocha pravdy?"
Už se to pomaloučku začíná spojovat ;) Nějaké náznaky prolínání už lze najít, ale pravdou je, že když se tady objeví jedna kapitola za týden, je lehké zapomenout co se stalo třeba v té, co jsi četla před měsícem
stále ještě jen jednotlivé obrazy... docela pěkné, ale roztříštěné. Jsem zvědava, jestli se ti povede je nějak spojit do jednoho celku :-)